Tak už je to tady. Ještě pořád mám před očima jak jsem svojí Nikolku přivezla z porodnice a dnes šla poprvé do školky. Pravda, měla jít už loni, ale kvůli kapacitě jsme jí tam dostali až letos, ve čtyřech letech. S úlevou musím konstatovat, že Nikolka se do školky těšila už hodně dlouho, takže žádné plačtivé scény nebyly. Na všechno mi odpovídala: "Jistě, mami!" a byla tak suverénní, až mi to bylo podezřelé.

Okolí kolem města Hlučína je opravdu okouzlující. Nikdy se mi nechtělo věřit, že tak malebná krajina je pouhých pár kilometrů od ošklivé a špinavé Ostravy. Moc ráda jsem tam jezdila na výlety na kole a doufám, že až děti trochu povyrostou, zase budu. V nejbližších letech bude tato krajina asi častým objektem mého objektivu :-)

Určitě nejsem jediná, kdo s udivením už po několikáté během posledních týdnů cituje klasika o podivném létě. Zvláštní je, že jako dítě si nepamatuju na špatná léta. A to prý v osmdesátých letech byly letní měsíce mnohem chladnější než v posledních letech. A tak pro ty, kterým léto pořád chybí - i když v posledních dnech se nám trochu obnažilo - mám alespoň fotky s prázdninovým nádechem. Co je typičtějšího pro děti o prázdninách, než skotačit u vody, lézt po stromech a ďobat jejich plody. Ehm, tedy nejenom pro děti :-)

V neděli od rána dost pršelo, takže jsme děti dali k jedné moc hodné známé, která nám je pohlídala až do odpoledne, abychom si s Rudou mohli užít alespoň pár hodin klidu. Představa, že bychom se v tom dešti s nimi vláčeli už druhý den bahnem byla nepřípustná. A děti uvítaly změnu. Původně jsem si myslela, že vzhledem k dešti se závod odvolá, ale jede se prý za každého počasí. Ale už dopoledne bylo jasné, že kopce téměř nikdo nevyjede.