Jak jsme ztratili koťata - FOTOZOOM

Jak jsme ztratili koťata

Maxi a Mini

Škoda, že nejsem Karel Čapek nebo Bohumil Hrabal. Určitě bych z našeho životního příběhu vytvořila nádhernou a poutavou povídku. Pro vás, čtenáře, by to bylo určitě velké plus, nejsem si však jistá zda i pro mého muže. Jenom těžko by překousával, že se ráno nebudí vedle krásné ženy (to jsem ve vší skromnosti já), ale vedle muže, byť spisovatelsky geniálního .

Tak abych začala pěkně od začátku. S Rudou jsme celé léto brázdili okolí Ostravy na kole. Jednoho krásného, slunného dne jsme sjížděli z lesa polní cestou do Kozmic ke hřišti. Jak už to tak bývá, manžel se řítil střemhlav plnou rychlostí, neboť za a) to umí a za b) někde se ten adrenalin vyrobit musí. Já jsem sjížděla celkem normální rychlostí za ním (terén na kole ještě moc neovládám), s odstupem asi padesáti metrů, když v tom mi do cesty vlezlo cosi malého, černého. Brzdy zasvištěly a já jsem se začala rozplývat nad nádherným, roztomilým, černým koťátkem. Nemotorně se kolíbalo kolem a mě bylo jasné, že ho napospas lesní zvěři a hladovění nechat nemůžu. Když už jsem nasedala na kolo s kotětem v ruce, ozvalo se zleva slabé zamnoukání. Kouknu pod strom - a ejhle - další černé kotě. To už jsem mávala na Rudu, protože s oběma bych těžko někam dojela. Chvíli mi trvalo, než manžel souhlasil s mojí záchrannou misí, a ještě déle, než jsem přemluvila našeho kamaráda Pepu, aby přijel autem koťata vyzvednout, protože dvacet kilometrů bychom ve čtyřech nedojeli.

Mini

Maxi

A tak do našeho domečku přibyli další strávníci. Vzhledem k tomu, že jedno kotě mělo větší hlavu a druhé menší, pojmenovali jsme je Maxi a Mini. Jak jsme odborným průzkumem zjistili, jsou to obě kočičky, takže není divu, že skončily pod stromem. O kočky, a zvlášť černé, moc zájem není. Tedy, alespon jsem si to do minulého pátku myslela.

Život se dvěma koťátky je opravdu pestrý. Přirovnání k torpédům je přesné. Neustále lítají, skáčou, perou se, takže o komické situace není nouze. Myslím, že všichni obyvatelé našeho domku, tedy seniorka mamka, pes Bobeš, kocour Micka (nepletu se, je to opravdu kocour, ale říkáme mu Micka), králík Sete a dokonce i slepice, které se s nimi dělí o stravu, je přijali dobře. Jenom kocourovi se občas nelíbí, že díky nim má menší porce a když zkusily ochutnat Bobšův oběd, skončila Maxi s natrženým uchem.

Během několika týdnů docela povyrostly a staly se méně bázlivé. Postávaly před naším barákem a dávaly se "do řeči" s kolemjdoucími. Rádius průzkumné oblasti se zvýšil na okruh sta metrů, což se jim také stalo osudným. Minulý pátek totiž zmizely.

Když jsem přišla z práce, manžel mi oznámil, že se celý den kočky neukázaly. Tak jsem popadla Bobše a vypravili jsme se na pátrací akci do Landeka, což je zalesněný kopec kousek od našeho baráku. Možná byly zvědavé až příliš a teď neví, jak zpátky. To bylo první, co mě napadlo. Nebo je někdo sebral a odvezl. Kdo by ale unášel dvě černé kočky? Hlavu jsem měla plnou otázek, ale kočky nikde. Doufala jsem, že přijdou ještě večer, ale když i druhý den ráno bylo všude pusto a prázdno, začala jsem truchlit, že už je nikdy neuvidím. Docela jsem se divila, jak moc mi chybí, přestože mám zvířat plný barák. Dokázaly vnést do naší domácnosti radostný vzruch, který tam teď chyběl.

Štěstěna mi však byla nakloněna a za pár hodin se pod našimi okny objevila sousedka z nedalekého okolí s dotazem, zda náhodou nevlastníme dvě černé kočky. Jaké bylo naše překvapení, když nám sdělila, že jsou v Hlučíně. Kdeže? Ve městě vzdáleném patnáct kilometrů? Jak se tam dostaly? Samozřejmě autem, když si je opět někdo spletl se zatoulanými koťaty, a zrovna se mu hodily do baráku kvůli myším. Tak jsme si je vyžádali zpět a opravdu, v pondělí, když jsem přicházela z práce, ležely na schodech dva černé chumáče a jak jsem se blížila, tak mi běžely radostně naproti. To bylo radosti na Starém bělidle!

Aby mi kočky zase někdo neunesl, opatřila jsem jim obojky proti blechám. Myslela jsem si, že s obojkem nebudou vypadat jako zatoulané kočky. Jaké bylo moje zděšení, když pár hodin po nasazení obojku jsem náhodou vykoukla z okna a viděla dívenku, kterak je obě bere do náruče a štráduje to s nimi pryč. Tak jsem neváhala a i s mokrou hlavou a v trepkách vyběhla za ní. Ukázalo se, že holčička si opravdu myslela, že jsou zaběhnuté a chtěla si je vzít domů.

Tak já už opravdu nevím, co s tím. Na řetěz je přeci uvázat nemohu. Posledním zoufalým pokusem bylo napsat na obojek naší adresu. Během následujících dnů se ukáže, zda je to účinné řešení. Mě nezbývá než doufat, že se kočky trochu zklidní, nebudou tolik komunikativní a že opadne tak nebývale velký zájem vlastnit naše Duo Black. A že nám i nadále zůstane poetický název "Dům u dvou černých koček".

Naše nové řešení

Maxi a Mini s obojkem

Bobeš

Bobeš

Micka a Sete

Micka a Sete
clock 14:50 - 05.10.06 - VRABČÁKŮV DENÍK - 56996x

Využijte možnosti článku:

Přidat komentář:

Komentář musí být před publikací schválen. Děkuji za pochopení.