Jak se fotí fotograf - FOTOZOOM

Jak se fotí fotograf

Tak jsem se nechala vyfotografovat! Nedělám to často a jako fotografka to také upřímně nenávidím. Nebo jste už viděli fotografa, který se rád fotí?  

Ale vzhledem k tomu, že nám firma hradí veškeré náklady na focení včetně stylisty, se to nedalo odmítnout. Pasová fotografie se vždycky šikne, nejen na doklady, ale i třeba jako upomínka (či připomínka?) do peněženky mého partnera . A taky to byla šance mrknout na kolegu fotografa a třeba i něco obšlehnout.

Co se týká "kolegova" zařízení, tak stativ byl několik desítek let starý, zatímco foťák samozřejmě nejnovější digitální zrcadlovka. Nečekejte, že tady budu na digitál lát. Myslím si, že u novinářské či pasové fotografie je na pravém místě. Uznávám, že díky rychlosti zpracování a posílání dat je v některých oblastech fotografie téměř nepostradatelný a výhodnější než zdlouhavá a pracná manuální klasika. Dále měl klasické modré pozadí a deštník se zábleskovým zařízením, na nějž si já zřejmě nikdy nevydělám. Na druhou stranu, když si vzpomenu na klasickou portrétní fotografii pana Langhanse, kdy se nasvětlovalo pouze denním světlem regulovaným roletami, si říkám, že vlastně tak drahé zařízení ani nepotřebuji. Stačí, když se naučím pracovat s přirozeným světlem. A je to pravda. Kdo viděl portréty pořízené v atelieru Langhans za první republiky, mi musí dát za pravdu.

Ale vraťme se k průběhu procesu. Přišla jsem do jednací místnosti, toho času improvizované maskérny, a stačilo mi deset minut k tomu, abych se začala cítit jako opice v kavárně. Stokrát jsem si opakovala, že budu uvolněná, přirozená, abych na fotografii působila hodnověrně a lidsky. Bez šance. Poté, co mně slečny vizážistky přetvořily na osobu, která z dálky připomínala neúspěšnou modelku, jsem se přesunula k fotografovi na židli umístěnou před pozadím. Tam jsem ztratila poslední špetku normálního výrazu. Obličej se mi při pohledu na gestikulujícího a mávajícího fotografa křečovitě stáhnul. Chvíli mi trvalo, než jsem z toho baletu rukou pochopila, jak si mám vlastně sednout, naklonit a zatvářit se. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli taky vypadám jako polonegramot, když fotím lidi. Rozhodně ale vím, že už nikdy nebudu nikoho nutit, aby se tvářil přirozeně a mile, pokud tak dotyčný neudělá sám od sebe (neříká se náhodou nikdy neříkej nikdy?).

Celý proces netrval déle než dvacet minut, ale já jsem měla pocit, jako bych tam strávila skoro hodinu. Téměř vyčerpaná jsem došla do své kanceláře, kde mě ještě dorazila má oblíbená šéfová. Při pohledu na mně se zarazila, namířila si to k východu a se slovy, že mi jde sehnat červenou kabelčičku, odešla.

Pevně doufám, že se ty stavy mysli neprojeví na výsledné fotografii. Představa, jak mě zastavuje policajt při jízdě autem a z řidičáku na něj bafne ženská s pološíleným výrazem, mi moc nadějí na snížení případné pokuty nedává. 

PS: Výsledek zveřejním, jakmile jej obdržím. Slibuji.

clock 19:40 - 07.02.05 - VRABČÁKŮV DENÍK - 47496x

Využijte možnosti článku:

Komentáře:

    from: R.

    To byla makačka,že? Aspoˇsis vyzkoušela,jak se cítí tvé oběti,před tvým objektivem. :)

    odpovědět na tento komentář 08.02.05, 14:53

Přidat komentář:

Komentář musí být před publikací schválen. Děkuji za pochopení.