Porod a následné radosti a starosti - FOTOZOOM

Porod a následné radosti a starosti

Tak už to mám za sebou! Chvála Bohu! Euforická vlna s následným pocitem štěstí, že to nejhorší je už za mnou, projela mým tělem v úterý 10.7. v 01:50, kdy jsem porodila Nikolku, 3,8 kg a 52 cm. Tedy alespoň jsem si myslela, že to nejhorší je za mnou. Ale začnu pěkně od začátku.

Nikolka Šmidková

Jako prvorodička jsem byla připravovaná, že porod bude trvat přinejmenším 10-15 hodin. A jakožto zodpovědná osoba jsem se na to náležitě vyzbrojila. Namíchala jsem si ulevující olejíčky, připravila CD s relaxační hudbou, partner se naučil jak masírovat stahy znavená záda a vůbec, nadupaná teorií jsem netrpělivě očekávala příchod potomka. Jenomže ono pořád nic. První termín 1.7. prošel a já necítila ani poslíčky, čili předzvěst, že se porod blíží. Druhý termín 6.7. prosvištěl kolem a já pořád nic. Tak jsem zvýšila fyzickou aktivitu, dokonce i na čtyřkolce jsem se nechala svézt v domnění, že porod vyvolám.
Když jsem v pondělí 9.7. odcházela z pravidelné prohlídky v porodnici, paní doktorka mi oznámila, ať za dva dny přijdu už s taškou na indukci, čili vyvolaný porod. A ejhle! Tak už je to tady a dokonce s přesným termínem. Skoro jsem se lekla. Vše jsem ale zajedla větrníkem a začala finišovat vše, co mělo být ještě před porodem zařízeno. Večer jsem uvařila výborné fazole a s klidem usedla k oblíbenému seriálu Kobra 11.
Kolem deváté mě začalo bolet břicho. Nejdříve jsem si myslela, že to mají na svědomí ty fazole, ale když se bolesti vracely po 4 minutách, začalo mi to být divné. A Ruda samozřejmě pryč - tedy na vyjížďce se čtyřkolkou. Tak jsem prochodila asi hodinu než se vrátil a oznámila, že asi pojedeme. Čekala jsem něco přes dvě hodiny, jak mě poučil pan doktor, ale bolesti se začaly vracet už po třech minutách. Tak jsme na nic nečekali a o půlnoci jsme dorazili do porodnice.
Tam mě natočili kardiotokograf, pak mě doktor vyšetřil a rychle mě poslal na ultrazvuk, že už jsem dost otevřená. Rovnou z ultrazvuku, bez jakékoliv přípravy jsem putovala na porodní sál, kde zrovna rodila nějaká holka. Udělalo se mi dost špatně, už také proto, že bolesti zesilovaly a já je nemohla rozchodit. Opět mě totiž položili na lůžko, píchli vodu a zase napojili na monitor. Takže jsem musela ty nejhorší stahy proležet. Co si budeme povídat, myslela jsem, že je to moje poslední hodinka. To nejhorší ale teprve mělo přijít. Když přišlo na tlačení, byla jsem bolestí tak vyčerpaná, že mi to šlo dost špatně. Nevím jak dlouho jsem se snažila, protože občas jsem upadala někam do "jiných končin", ale vždy když jsem se probrala, bylo kolem mě více lidí a situace začínala být vážná. Nakonec se rozhodlo, že Nikolce pomůžou kleštěmi. Měla chudák omotanou pupeční šňůru kolem krku, která byla krátká a proto jí to nešlo ven.
Když mi položili Nikolku na břicho, jediné co jsem byla schopná vnímat bylo, že už je to za mnou. Ruda říkal, že vypadala jako malý vetřelec. Pak jí odnesli umýt a když mi jí opětně položili k prsu, bylo to najednou úplně jiné miminko - krásná, růžovoučká, s rozcuchanými vlásky. To už jsem vnímala dobře a byla jsem nesmírně šťastná. Ale vzhledem k tomu, že mohla být trochu přidušená, jí vzali na oddělení do inkubátoru přes noc na pozorování. A mě čekalo ještě jedno trauma, a to šití. Vzhledem k použití kleští mě museli dost nastřihnout a i přes nějakou znecitlivující injekci to bylo snad horší než celý porod.
Když bylo vše dokončeno, nastala ta nejhezčí chvíle porodu. Jelikož jsem byla poslední rodička na sále, nechali mě tam ležet, manžel si sednul vedle mě, zhasli světlo a nechali puštěné rádio. A tak jsme tam dvě hodiny jen tak leželi a povídali si. Všude byla hluboká noc a neskutečné ticho. Tam si člověk začal pomalu uvědomovat, co všechno se vlastně stalo.
Když celý porod zrekapituluju, musím konstatovat, že i přes použití kleští jsem měla jako prvorodička docela kliku, protože od prvních bolestí do konce vše trvalo pouhých 5 hodin. Byla jsem opravdu šťastná, že se mnou mohl být celou tu dobu manžel, protože jakožto psychická podpora byl úžasný. Bez něj bych to prožívala asi mnohem hůře.
Následně jsem si odležela 4 dny na oddělení šestinedělí, které bylo narvané k prasknutí, takže na pokoji nebylo k hnutí a v noci se nedalo přes pláč spát. Nikolku mi přinesli hned následné dopoledne a pak už byla celou dobu se mnou. Bolesti, únava a frustrace jestli vše zvládnu se mísily se zvláštními pocity, když jsem se koukala na toho malého človíčka. Pořád mi nedocházelo, že už jsem máma a ten malý človíček teď na mě bude závislý. Do všeho se samozřejmě zamíchaly hormony a poporodní deprese, hlavně když jsem přijela z porodnice a malá začala hodně plakat. Nevědomost co jí trápí, problémy s kojením a pocit, že to prostě nezvládnu mnou cloumaly a začaly ustupovat teprve den po dni, kdy jsme se já i Nikolka pomalu aklimatizovaly v naprosto "novém světě". Opravdu to není klišé, když se říká, že se příchodem dítěte na svět vše změní. Přestože jste ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako předtím, všechno je jiné a jinak. Začínáte prostě žít znovu, učíte se nové věci a snažíte se vybudovat si nový životní řád, protože ten starý vám už prostě "nepadne".
Tak snad nám to půjde čím dál líp. Jsme teď v nejobtížnějším období šestinedělí, z něhož máme ukousnuto pouze dva týdny. Měsíc nás ještě čeká, tak pak dáme vědět, jak bojujeme.

clock 17:04 - 21.07.07 - VRABČÁKŮV DENÍK - 181179x

Využijte možnosti článku:

Komentáře:

    from: šéfová

    :) Ehm, čtyřkolka? To jste testovali kočárek pro Nikolku?

    odpovědět na tento komentář 24.07.07, 11:31 from: rado

    šéfová > ne, testovalo se lehatko :-)

    odpovědět na tento komentář 27.07.07, 04:38 from: vrabčák

    abych to ujasnila, tatínek se při oslavě narození své ratolesti rozjel a čtyřkolkou brázdil zahradu, kde stálo i lehátko... zbytek si každý domyslí :-)

    odpovědět na tento komentář 03.08.07, 13:37

Přidat komentář:

Komentář musí být před publikací schválen. Děkuji za pochopení.