Svatební den - FOTOZOOM

Svatební den

již manželé

Velký den nastal! A já se cítím úplně normálně, žádné zvony v uších nebo křeče v nohách. Možná to bylo tím, že jsem se probudila vedle svého ženicha, takže ty pocity ani nemohou být tak umocněné, jako kdysi za starých časů, kdy nevěsta do poslední chvíle žila u rodičů, byla přísně střežená, a tudíž nepolíbená. Dnešní moderní doba některé pocity prostě eliminuje. Jednou věcí jsem si však byla jistá - zaprvé, že mám hlad, a za druhé, že i kdyby padaly trakaře, tak mě to nerozhodí a dnešní den si prostě užiju. Pravda, počasí nebylo zrovna nejkrásnější. Sluníčko se schovávalo kdesi za šedivou plentou, ale alespon nepršelo.

Měla bych poupravit, že jsem se neprobudila sama, nýbrž příšerný zvuk budíku nařízeného na šestou hodinu. Proč tak brzy? Protože chudák ženich musel už v 7 ráno vyzvedávat svatební koláčky, které měly přijít svatebčanům co nejčerstvější. Musím podotknout, že většina z nich to náležitě ocenila.

Když jsem posléze následovala hlad do přízemí našeho baráčku, kde byla kuchyně, nevěřila jsem vlastním očím. Všude bylo plno lidí, kteří pobíhali sem a tam. Některé jsem znala, některé ne. Když se mi podařilo dostat se do kuchyně, byla jsem málem vyhozena, ať se nemotám. Se slovy, že jsem nevěsta a jestli nedostanu kafe a něco k jídlu, tak na radnici nedojedu, jsem dostala do jedné ruky hrnek a do druhé housku se salámem. Chvíli jsem pak ještě bloumala po místnostech, ale bylo mi jasné, že spíše překážím, tak jsem se jala zpět do své rezidence-ložnice. Pěkně jsem se usadila na posteli a dlabala snídani. Klid, pohoda a relaxace. Takhle nějak jsem si představovala ideální svatební dopoledne . Když jsem začala s úpravou svého zevnějšku, bylo mi jasné, proč na svatebních stránkách radili, aby si nevěsty umyly vlasy minimálně 2 dny před svatbou. Akorát mi nebylo jasné, proč jsem té rady nedbala. Po půl hodině krocení divé zvěře - pardon - vlasů, šlo již zbytek úprav jako po másle.

Počkala jsem si, až dorazí všichni hosté a teprve potom sešla dolů. Až tehdy, když jsem viděla všechny přítomné natlačené v malých prostorách našeho domku, mi vlastně došlo, k čemu se schyluje. Kravaty, saka, kostýmy a šaty, všichni načesaní a upravení, zírající na bílý přízrak s růžemi v ruce. Tam jsem si poprvé uvědomila, že to všechno není hra, ale že se doopravdy vdávám. Po tradičním požehnání ženichovi, který jej musel zaplatit, načež peníze jsem dostala já a musela je strčit za podvazek, už šlo všechno ráz na ráz. Jenom jsem si pořád nebyla jistá, jak se s těmi šaty nacpu do auta, které jsem ještě ke všemu chtěla řídit. Ale všechno jde, když se chce. Obruč pod sukní se nadzvedne, botky se sundají a už se to drandí na radnici. Pravda, nevěsta za volantem není ve zdejším kraji asi zrovna tradicí, a kolemjdoucí či kolemjedoucí to svými výrazy ve tváři jen dokazovali .

Když jsme dorazili na radnici, míjeli jsme svatbu, která byla před námi, a na které byl přítomen pan Topolánek. Ten očividně také ještě nevěstu za volantem neviděl . A tak jsem chvíli zkoušela své svatebčany balamutit, že samozřejmě přišel na mojí svatbu - ne moc úspěšně .

Musím uznat, že ostravská radnice se mi zalíbila. Její hlavní prostory, vstupní schodiště s lustry, i svatební sín jsou na důstojné úrovni hodné právě takovýchto událostí. Nejvíce mě překvapila hudba (housle a varhany), která byla podána velmi procítěně a nenuceně, takže krásně podbarvovala celý obřad, na rozdíl od jiných oddacích síní, kde jsem jako host měla zkušenost spíše opačnou.

Dovolte mi malou vložku na téma "při svatbě se vždycky něco zapomene". Před odjezdem na radnici jsem se několikrát ujišťovala, že mám kytici, občanky i prstýnky. Byla jsem si jistá, že já mám vše perfektně zorganizované a nic se nezapomene. Omyl! Vždycky se něco zapomene. V mém případě kytky pro maminky, které zůstaly ve vázách v mezipatře baráku . A když už jsme u toho zapomínání, tak můj svědek zapomněl i občanku - naštěstí jenom v autě, takže během pěti minut byla na světě. Ale šok to byl.

Paní oddávající měla zajímavě pojatou řeč, která mě neustále rozesmívala. Hovořila totiž o jakémsi koktejlu, či nápoji lásky, který bych jako nevěsta měla připravit svému ženichovi, jaké ingredience by do něj měly patřit apod. Se slovem koktejl jsem si okamžitě spojila buď oblíbené šampanské dýchánky s Rudou nebo pařby na Stodolní či podobné akce. Takže jsem měla neustále pusu roztaženou od ucha k uchu, na rozdíl od ženicha, který se po celý obřad tvářil velmi seriózně . Když došlo na podpis, uvědomila jsem si, že ho nemám nacvičený, a tolik jsem se soustředila, abych nenapsala své rodné příjmení, až jsem přehlídla, že se mám podepsat celým jménem. Teprve po druhém upozornění paní asistentky jsem tak učinila. Když jsem si svůj nový podpis prohlédla, trochu mi připomněl podpis žáčka druhé třídy.

Dalším dobrým zvykem na svatbách je přípitek šampusem v obřadní síni (ten jsem si opravdu vychutnala) a potom moravský zvyk, kdy nevěsta dostává od svatebčanů květiny. S náručí plnou květin jsem si připadala jako celebrita, a tak jsem i já měla svých "5 minut slávy" .

Sotva jsme vyšli před radnici a udělali pár fotek, začala většina svatebčanů křičet, že mají hlad a chtějí se přesunout na hostinu. Což jsem moc nechápala, jelikož měli celé dopoledne možnost nacpat se k prasknutí úžasnými dobrotami u nás doma (které jsme mimochodem dojídali ještě týden po svatbě). Ale teplé jídlo je teplé jídlo, a vzhledem k tomu, že vedro zrovna nebylo, naskákali jsme do aut (já samozřejmě opět za volant) a jeli na hostinu. Před restaurací nám personál krásně rozbil talíř, takže střepy byly asi 5 metrů kolem a museli jsme je všechny zamést, přičemž někteří snaživci (nebudu jmenovat Pepu) mi iniciativně několikrát plnou lopatku střepů opětně vysypali . Hostinu jsme měli v pěkném salónku prvního patra, kam jsem však nemusela po svých, neboť mě můj ženich vzal do náručí a celé schody se mnou vyšlápnul. Docela jsem nechápala, neboť nejsem žádný drobeček a šaty, které jsem měla na sobě, také nějaké to kilo vážily. Ale nevzala jsem si přece žádné párátko, což mi dokázal nahoře, když se se mnou v náručí ještě několikrát zatočil. Výběr je prostě důležitý ve všech směrech .

Hostina byla výtečná: klasická polévka, které jsme šikovně jednou lžící snědli celý talíř a ubryndli pouze jednu nudli, svíčková s knedlíky, a nakonec úžasný třípatrový ořechový dort, který se nám také podařil společnými silami dobře rozkrájet. Z dortu jsem měla trochu obavy, neboť jsem si byla jistá, že když nůž zabořím do vrchního patra, celá masa se musí nutně sesout na stůl. Ale bylo to přesně tak, jak nás ubezpečovala paní v cukrárně: "Ten dort vydrží hodně!". Na další její slova jsem si vzpomněla i poté, kdy jsme dortem počastovali všechny svatebčany. Při objednávce dortu jsme totiž měli obavy, jestli svojí velikostí stačí pro třicet hladových svatebčanů. Paní se zasmála a ubezpečila nás, že ten dort je minimálně pro sedmdesát. Měla pravdu. Ještě dnes máme půlku spodního patra v mrazáku .

Po obědě přišel pan dýdžej, respektive člobrda s klávesami, který hrál i zpíval. No jasně, po výtečném obědě trocha pohybu neuškodí. Tak jsem se těšila, jak si zatancuju, ale po prvním tanci se ženichem a druhém se svým otcem, mě přebral Jarda fotograf se slovy, že teď už konečně nastala ta správná doba na únos. Jenže ejhle, sotva to dořekl, už mě přebíral jiný tancechtivý svatebčan. Jarda se ale nedal a po chvíli mě opět převzal zpět, neboť bylo jasné, že kdyby čekal na všechny tancechtivé svatebčany, bylo by po únosu. A tak jsme úprkem zdrhali po schodech dolů, kde jsem se dožadovala vysvětlení,  kam mě chtějí unést. Po odpovědi: "Neptej se a zdrhej!" jsem tedy nadzvedla sukni a běžela za Jardou přes ulici do druhé hospody. Sotva jsme vstoupili, přítomní štamgasti začali halasit, kde že jsme tak dlouho, vždyť tady čekají na nevěstu už přes dvě hodiny. Tak jsem všechny pozdravila a šli jsme do prvního patra, v čemž tkvěl onen únosový fígl. Můj ženich mě samozřejmě začal hned hledat a jako první zabrousil do protější hospody. Jenomže nevěděl, že je tam i první patro. Když mě nenašel dole a výčepní zapřel, že kdy nějakou nevěstu viděl, jezdil asi půl hodiny po okolí, než mu začali dávat nějaké indície. První patro se mezitím docela slušně zaplnilo a zábava nevázla. Přesto jsem byla ráda, když mě Ruda našel a vykoupil. Už se mi po něm stýskalo .

Hostina vesele pokračovala dál s různými kulturními vložkami, jako např. břišní tanec v mužském podání na stole apod. První svatebčané se začali trousit domů až kolem půlnoci. Ti nejvytrvalejší - tedy ženich, nevěsta, její sestra, fotograf a břišní tanečník Rado - vytrvali až do půl páté do rána. A myslím že bychom klidně jeli dál, ale chudák servírka, která nás měla na starosti, již únavou padala pod pult. Bylo vidět jakou měla radost, když už nikdo z nás nenašel žádné drobné do jukeboxu, který jsme po odchodu zpěváka téměř zavařili. Už už se chystala všechno uklidit, když v tom břišní tanečník Rado vykřiknul: "Hele, já mám ještě čtyřicet korun!". Pod servírkou se podlomily nohy, ale měla ještě dost sil na to, aby se nahrnula k jukeboxu a vytrhla šňůru ze zásuvky. A tak jsme se nechali odvézt domů, kde jsme strávili poslední zbytky svatební noci. 

Myslím, že jsme si všichni svatbu dobře užili, a někteří na ní ještě dlouho nezapomenou . Často jsem pak dostávala dotazy, jak se cítím jako mladá paní. Abych řekla pravdu, žádnou změnu zatím neregistruji, kromě příležitostí, kdy se musím představit - ať už do telefonu nebo osobně. Vždy totiž následuje dlouhá pauza, kdy mi hlavou běhají dvě jména, jedno se tlačí přes druhé, a než se mi je podaří uspořádat, má dotyčný pocit, že jsem negramotná . A aby byl příběh úplný, musím doplnit, že na svatební cestu jsme jeli na Slovensko do Roháčů. Počasí nám vyšlo na celý týden perfektně - pořád svítilo sluníčko - takže jsme zdolali naše vysněné dvoutisícovky .

PS: Fotografie ze svatby přibudou v galerii během několika dnů.

clock 19:38 - 05.10.05 - VRABČÁKŮV DENÍK - 1224627x

Využijte možnosti článku:

  • RSS zdroj článku vč. komentářů  RSS 2.0 comments feed